Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Může ve vztahu lékař-pacient fungovat víra?

09.02.2007, autor: Marie Opatrná, kategorie: Rozhovory

Vztah lékař – pacient známe všichni. Ale může v něm figurovat i víra?

V současné době existují vedle sebe dva základní typy vztahu lékař – pacient. Jeden je tzv. paternalistický a známe ho všichni – mladá, střední i starší generace. Lékař vše rozhoduje, určuje, pacient má poslechnout, nevzdorovat. Tento typ, zcela běžný do revoluce, by se měl nyní správně objevovat jen v akutní medicíně (např. při autohavárii apod.) a tehdy, jestliže ho pacient vyžaduje. Druhému typu vztahu, tzv. vztahu partnerskému, který je běžný v Evropě i USA, se u nás stále ještě učíme, jak lékaři a medici, tak pacienti. Jedná se totiž o vztah oboustranně mnohem náročnější – pacient se stává určitým způsobem spoluřešitelem daného úkolu.

Víra samozřejmě do vztahu lékaře a pacienta zasáhnout může. Pro jednoduchost zmíním jen víru lékaře. Ta by měla být především ovlivněna dvěma texty z evangelií. Mt 25,36 „...byl jsem nemocen a navštívili jste mne“, křesťanovi se zde otevírá pohled na nemocného jako na Krista. Z našich současníků udělala asi nejhlubší zkušenost s tímto textem Matka Tereza. Druhým evangelijním textem, který je třeba připomenout je Lk 10, 25n – podobenství o milosrdném Samaritánovi. To je podobenství, které ovlivnilo celé generace křesťanů před námi a dalo v průběhu dějin vzniknout všem možným druhům špitálů. Lékař či jiný zdravotník se inspiruje u Krista, jak jednat, kdo je můj bližní… Empatie, akceptace a autenticita, tolik v současné době prosazované v tzv. pomáhajících profesích, vycházejí právě z tohoto podobenství.

Mluvit s pacientem v ordinaci nebo na lůžku přímo o víře není snadné. Záleží na mnoha okolnostech. Snad jen malá vzpomínka na totalitu – růžencový prstýnek prozrazoval věřícímu pacientovi, koho má před sebou a že se tedy nemusí bát – otevřeně mluvit, spolehnout se, vyžadovat pravdivou informaci... atd. atp.

Před více než sedmi lety jsem se dostala do nezvyklé role. Mým úkolem na klinice je komunikace s pacienty i s příbuznými a pastorační péče. Vstupuji do „bytu“ lidí, objíždím ostrov života, abych našla přístav, kde mohu přístát a na ostrov (život člověka) vstoupit. Či jdu podél vozu a na pozvání vstoupím (Sk 8,26n ). Snad vám tyto obrazy pomohou si představit, v čem má práce spočívá. Jsou lidé, kteří mají potřebu mi svůj příběh života vyklopit, ještě než si sednu. Jsou jiní, kteří jsou ostražití, ustrašení, nekomunikativní. Ale pod všemi vrstvami a nátěry je vždy jen jeden problém (tedy na onkologii a dalších „těžkých“ odděleních) a to je problém existenciální a náboženský. Chtěla bych na tomto místě zmínit příběh jedné pacientky, který má velkou vypovídací hodnotu. Vypovídá nejen o přístupu a chování našich českých „ateistických“ lidí, ale i o tom, že člověk v mém postavení je jen nástrojem (vzpomeňme v této souvislosti na svatořečení Anežky České – 15. výročí – a antifonu Učiň mne, Pane, nástrojem…). „Jsem nevěřící, na světě je příliš mnoho zla, terorismu…, a proto nemůže být Bůh“, říká mi jedna starší pacientka. Nikdy pacienty nepřemlouvám a tak jsem jen podotkla, že každý člověk může volit zlo a dobro a zmínila Matku Terezu a bin Ládina, o kterých shodou okolností psaly ten den noviny. Další den se skláním nad touto pacientkou, kterou překládáme. Zahlédne na klopě mého pláště blyštící se stříbrný křížek. Následuje tichý výkřik: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“

Právě bílý plášť mi bývá i některými kněžími „záviděn“, jako by se jednalo o něco, co přímo magicky otevírá srdce lidí. Ale v tom to samozřejmě není. V západní Evropě je běžné, že pastorační pracovník je součástí zdravotnického týmu, který pracuje na oddělení. Pokud k tomuto vývojovému trendu dojde i u nás, nebude problém pro nikoho v této funkci chodit v bílém.

Sdělení závažné diagnózy je vždy šok. Je mylné myslet si, že věřící tuto situaci zvládají bez problémů. V takových okamžicích velice záleží na jednotlivci, nakolik někdy v životě vzal vážně, že jednou skutečně zemře on sám. Smrt patří k našemu životu a, je-li prostoupena vírou ve vzkříšení, je okamžikem setkání s Bohem. Všichni ale potřebujeme, ať je naše víra velká, malá, hluboká či mělká, aby nás jiný člověk provázel a dodával nám víru, že údolím smrti neprocházíme sami, ale s Kristem (Ž 23)

Na závěr svědectví jednoho kněze, našeho pacienta: „Nemocným jsem zcela jinak porozuměl, až když jsem sám onemocněl.“


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2018
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2018