Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Otcovství I.

21.11.2001, autor: Vojtěch Kodet, kategorie: Otec, otcovství

Záznam přednášky P. Vojtěcha Kodeta OCarm. na X. katolické charismatické konferenci v Třebíči v červenci 1999.

-----

Otče, tys poslal na svět svého jednorozeného Syna, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. Ukaž svou otcovskou lásku také nám všem, kdo toužebně očekáváme tvou pomoc, a doveď nás k plné účasti na svobodě dětí Božích. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

V ten čas Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a rozumnými, zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otec nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. A naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,25-30)

Nasloucháme-li evangelijnímu textu, mělo by se nám rozbušit srdce. Ježíš odkrývá největší tajemství svého vztahu k Otci. Byl bych rád, abychom si uvědomili, že naše srdce přesto nereaguje tak, jak má. Předmět naší úcty a pozornosti, totiž Boží otcovství, bývá častokrát pouhou přijatou skutečností: zvěstí, poselstvím. Snad nás občas i oslovilo, ale málokoho se asi dotýká do morku kosti každodenně.

Stačí však docela povrchní pohled na Ježíše, a všimneme si, že bylo-li něco, co ho rozechvívalo nade vše, byl to právě Otec a Synův vztah k němu, ale i Otcův vztah k nám a náš vztah či nevztah k Otci.

Ve svém životě si častokrát těch nejdůležitějších věcí paradoxně nevšímáme, a místa, která jsou předmětem největších útoků Božího nepřítele a našich největších hříchů, prostě nevyznáváme. Obvykle jsme totiž uchváceni hříchy, které nás nějakým způsobem ponižují, ztrapňují, nebo se nám jeví společensky nepřípustné. Z hlediska duchovního růstu i zpytování vlastního nitra či sebepoznání pak věnujeme pozornost okrajovým skutečnostem, zatímco podstatné a bytostné věci nám unikají.

Pokusím se nyní uvědomit si, kým je pro nás otec, a jak je otcovství, na prvním místě to Boží, v našem životě důležité. Je jedinečné a neopakovatelné. Svým způsobem můžeme říci, že existuje jen jediný Otec, a to Otec Ježíše Krista - Bůh. My všichni, kdo nějakým způsobem neseme jeho jméno - kněží i otcové rodin - se právem odvoláváme ke slovům apoštola Pavla, který říkal: I kdybyste měli tisíce vychovatelů, otců nemáte mnoho.

Většina z nás žije v manželství, anebo jsme všichni nějak zažili či nezažili svého fyzického otce, jsme konfrontováni se zkušeností lidského otcovství. Je to však pouhý odlesk a odraz skutečnosti Božího otcovství. K tomu se však nedostaneme tak snadno - právě kvůli své zkušenosti, která je někdy trapná, rozporuplná a - aniž si to uvědomujeme - podstatně nás od Otce odvádí.

Boží nepřítel ví lépe než my, jak je pro nás vztah s Otcem důležitý a snaží se, aby byl tento vztah od samého počátku našeho života systematicky narušován. Ví lépe než my, že teprve díky našemu vztahu k otci jsme schopni zdravě prožívat též všechny ostatní vztahy v našem životě, nejen v náboženské rovině - náš vztah k Ježíši Kristu, k Duchu svatému, k Panně Marii, ke svatým, k andělům - ale že jedině díky němu jsme schopni žít i všechny pozemské vztahy a konečně vztah k sobě samým. Proto je tento vztah tolik namáhaný a stresovaný.

Největší pokušení, které Ježíš prožil na této zemi, se netýkalo žádostivosti, ale útočilo na jeho synovský vztah k Otci, protože ten nesl celý jeho život, všechno to, co bylo na jeho lidství nejkrásnější. Boží nepřítel Ježíše na poušti několikrát oslovil: „Jsi-li Syn Boží...“ Proč zrovna takto? Protože potřeboval zpochybnit jeho základní identitu. Jenže Ježíš dobře věděl, že v lidském těle nemůže žít plnost lidství jinak než právě v synovském vztahu.

Nám lidem zvyklým různě se spolčovat se zlem, žít v kompromisu, zpochybňovat pravdy Božího slova, lidem velice citlivým a zranitelným právě kvůli zkušenosti nedostatku lásky ze strany nejbližších nepřipadá narušenost ve vztahu synovství vůči Bohu tak podstatná. Můžeme však zodpovědně prohlásit, že dokud si tuto skutečnost neuvědomíme jako naše největší pokušení, neznáme Otce ani sebe.

Naším největším hříchem je pýcha, v níž Otce nepotřebujeme a nemilujeme, nedotazujeme se denně na jeho vůli, nepřijímáme v životě všechno - tedy nejen to dobré - jako jeho nezasloužený dar. Životní postoj, v němž dokonce Otci vyčítáme a obviňujeme ho z mnoha životních nezdarů a skutečností, které nedokážeme strávit a přijmout, nás zpětně usvědčuje z toho, že stále ještě hledáme sami sebe a Boha potřebujeme jen jako doplněk svého „náboženského“ života.

Jsme zde proto, abychom se pod Ježíšovým vedením, v jeho následování a v moci Ducha znovu otevřeli nové a nezasloužené zkušenosti s jeho Otcem, který chce být a také zvláštním způsobem je osobním Otcem každému z nás - nejen jakoby, nejen duchovně, nejen v přeneseném smyslu, ale podstatně a úplně. Naše synovství je jedinou zdravou identitou nás lidí, pokud máme obstát v životě na tomto světě.

Zápas o Boží otcovství v našem životě a o naše synovství ve vztahu k Otci není vůbec snadný. Ježíš při něm prošel smrtí. Jeho největším pokušením bylo zpochybnění Otcovy věrnosti v Getsemane a na kříži - v těžkých životních okamžicích, kdy byl sváděn, aby vzal svůj život a záchranu světa do vlastních rukou. Je-li tento zápas náročný, počítejme s tím, že náročný bude i život duchovního dětství. Ducha dětství nelze dosáhnout vlastními silami, tím méně nějakou regresí k infantilitě, v níž bychom jaksi najednou „objevili tatínka“.

Život duchovního dětství je vysokou školou křesťanské spirituality. Duch dětství je totiž darem Ježíše Krista, je duší jeho života. Jiným slovem je to Duch svatý. Ježíšova cesta však není pohodlná ani laciná. Může ji nastoupit pouze ten, kdo je malý, kdo pozná, že sám ze sebe jí není schopen a přijme ji jako milost.

Proč je tak těžké přijmout Boha takového jaký je, a ztotožnit se s Ježíšovou zkušeností, v níž Pán před učedníky vyznává: „Velebím Tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce“? Málokdo dokáže dozrát k životní zkušenosti, v níž může prohlásit: Otec mi dal opravdu všechno. Spíše si po celá léta píšeme seznamy všeho, co nám Bůh vzal a možná teprve po dlouhé době přijdeme na to, že Bůh nebere ani neškudlí, ale dává. Jedině ve světle Božího slova a v následování Krista můžeme dozrát ke zkušenosti: všechno je mi dáno od mého Otce a pak definitivně vymazat všechny falešné představy, které se snažil Boží nepřítel cestou naší zkušenosti či slovy a zlobou druhých lidí vtisknout do našeho podvědomí. Podaří se nám rozlišit jednou provždy tyto představy jako iluze, zříci se jich a už se k nim nikdy nevracet, tak jak je to třeba udělat s každou modlou ohrožující náš život s Bohem?

Negativní zkušenost s Otcem ovlivňuje především vlastní životní zkušenost. Neberme to na lehkou váhu. Všechno, co jsme od početí v lůně své matky prožili, má tendenci stavět nás proti Otci, protože všechno, co jsme vnímali v oblasti emocí, bylo zatíženo nedostatkem lásky. Naši rodiče, byť sebesvětější, sebekrásnější a sebeoddanější Bohu, byli pouhými lidmi a jako každý z nás prožívali svůj vlastní nedostatek lásky. Tím spíše rodiče, kteří o lásku zápasili křečovitě a zoufale celá léta manželství. Mnozí z nás mají velice bolestné zkušenosti s vlastními rodiči, zvláště s otcem. Zkušenost s vlastním a posléze duchovním otcem a autoritou v církvi má velký vliv na utváření našich představ o Bohu - takovém jako je anebo není.

I pro ty, kdo už mnohokrát prosili Pána o uzdravení vztahů, je to oblast, jíž může definitivně vyčistit jedině autentická zkušenost s nebeským Otcem. Tento proces trvá někdy celá dlouhá léta. Naši tatínkové i naši páni faráři totiž do nás zaseli s tím dobrým i mnoho zlého, kdykoli na nás neměli čas, kdykoli si nás nevšímali nebo nás nepotřebovali, kdykoli nám dávali najevo, že jsme hloupí a že v životě nic nedokážeme. Kdykoli chyběli v nejtěžších okamžicích našeho života, kdy jsme potřebovali prostě jen slyšet: „máš na to“ nebo „neboj se, dobře to dopadne“. V důležitých životních rozhodnutích, kdy nám chyběla dvě slůvka: „věřím Ti“, která by nás dokázala postavit na nohy a dovolila nám, abychom ve svém nitru objevili Boží sílu k životu. Snad jsme neslýchali tak často, jak bychom potřebovali. Slova potvrzení ve vlastní identitě – nejprve dětí, potom dospívajících mladých lidí či dospělých mužů a žen. Snad jsme neslýchali slova lásky, uznání, pochopení a povzbuzení, slova života, kdy nás otec (a je to jeho povinnost v rodině) nevolal svými postoji k životu a nevěnoval nám důvěru potřebnou ke zvládání životních obtíží. To vše hluboce zasáhlo do našeho života.

Víme, že vysoké procento dnešních mladých lidí žije v rodinách, kde otec buď zcela chybí nebo neplní svou funkci. Důvod je prostý – je naplněn sám sebou a buď trpí jednou z nejčastějších chorob nás mužů, tedy přílišnou zaměstnaností, takže nikoho nepotřebuje (s výjimkou těch, kdo mu slouží), nebo je přecitlivělý natolik, že potřebuje kolem sebe naopak všechny (opět aby mu sloužili!). V každém případě neplní božskou roli, kterou mu Pán svěřil v povolání k mužství a otcovství.

Bolestná může být i zkušenost našeho nitra s matkou – prvním člověkem na této zemi, který mohl vyslovit ano nebo ne k našemu bytí. V jejím lůně jsme čekali na ortel smrti či života. Vpisovali se do nás její zápasy o přijetí nás samých. Celoživotní zápas mnoha i věkem pokročilých lidí o místo na slunci, o pozornost druhých a sebepotvrzení se často odvíjí právě od těchto mateřských zápasů.

Utvářely nás však nejen vztahy našich rodičů, ale vztahy všech lidí v našem okolí – našich sourozenců, kamarádů a posléze životních partnerů. Velkými jizvami poznamenají život první známosti. Chvíle, kdy se mladý člověk po všech bolestných zkušenostech s rodiči otevře jinému, takzvaně cizímu člověku a svěří mu do rukou svůj život a důvěru, aby byl zklamán, dokáží hluboce zranit, stejně jako velká životní ponížení, kdy jsme nedokázali přijmout vlastní slabost. Těmito zkušenostmi procházíme všichni bez výjimky.

Nedávno jsem v přednášce P. Józefa Augustina slyšel, že člověk citově dozrává až po čtyřicítce. To mě uklidnilo a vás bych tím rád povzbudil, abyste na cestě zrání vytrvali. Životní okolnosti nás staví pod nekompromisní soudy a sebepoznání. Všichni jsme slepí, ale ne všichni to dovedeme v hloubi své duše přiznat, naučit se s tím žít a objevit v Bohu zdroj života ukrytý v našem srdci.

Chceme-li tento krátký výčet uzavřít, abychom dospěli k řešení, zjistíme, že si uvědomujeme mnoho negativních životních zkušeností, které nás vzdálily od Otce. Jak přistoupit k této podstatné zkušenosti, která se nás snaží neustále vzdalovat od toho, jenž je zdrojem našeho života, i od nás samých tak, abychom byli vším možným, jenom ne dětmi nebeského Otce v duchu Ježíše Krista? Abychom ztratili krásu Božího synovství, anebo ji nikdy neobjevili? Co dělat, aby se naše vztahy a životní zkušenosti uzdravily a už nestálo v cestě k Otci? Jak se učit trvalému životu v procesu neustálého uzdravování? Jsme-li v náručí Otcově, jsme v tomto světě stále pod proudem Boží milosti, která nás uzdravuje a uschopňuje žít.

Prvním krokem k uzdravení je pojmenování prožité zkušenosti pravým jménem. Začněme u toho, co do našeho života vnesli naši rodiče. Odhalujme vlivy, které na nás působily. Objevujme skutečnosti, které nás hluboce ponížily – i náš nepřiznaný hřích, zklamání životem, největší životní rány. Nezůstávejme přitom jen u rozumu, ale vyplavme z nitra bolavé emoce. Mluvím-li s lidmi o těchto věcech v osobním rozhovoru, často tvrdívají: „To už mám za sebou, táta o nás vůbec nedbal, žena mě podvedla, děti nám utekly z domu, selhal jsem, ale s tím vším už jsem se vyrovnal.“

Prosím, pokusme se cvičně si teď přiznat, že jsme se s tím nevyrovnali, protože jedině tak můžeme skutečně poznat, do jaké míry určují zraněné emoce ještě naši současnost a budují bariéru mezi námi a Bohem. Pokusme se přijmout, že jsme nejen pyšní a samolibí, ale také neuzdravení, bolaví, zranění a citově nezralí. Neznamená to, že to nutně musí být pravda, ale tato cesta nás k pravdě dovede.

Zraněné emoce jsou velkým strašákem a snaží se v nás vyvolat strach vyslovit bolavou, těžkou a trapnou věc. S ním je třeba počítat a prosit Boha o Ducha statečnosti, abychom se nebáli nechat je vyjít na světlo. Pokud se nás tato oblast týká, vyhledejme v nejbližší době blízkého člověka a vyslovme před ním to, co tryská z hloubi naší bytosti: zraněné emoce vůči rodičům nebo druhým lidem. Nebojme se vyslovit, co zazlíváme svému otci. Co bych dnes tátovi řekl, nebýt strachu, že ho ztratím nebo zraním; co jsem měl tenkrát na jazyku, ale pak jsem to zatlačil hluboko do podvědomí; co jsem mu toužil říci, když byl zlý na maminku, když se vracel domů opilý nebo když nás nechal na holičkách; když mu bylo jedno, že jsem udělal maturitu, vůbec o mě nezavadil a staral se jenom o své věci; když ho nezajímalo, že jsem se zamiloval, ani to, s kým chci sdílet život; když jsem byl nemocný a neměl jsem to komu říci? Co se v té chvíli ve mně odehrávalo? Stejně se podívejme i na vztah k mamince. Důležitou oblast tvoří naše emoce ve vztahu k Bohu. Hněvá-li se člověk na druhého, ví, že se to nemá. Zraní-li někoho, vnímá to jako hřích. Obvykle považujeme za největší hřích to, že někomu vynadáme, že mu řekneme něco nepěkného, rozzlobíme se na něho. Samozřejmě nás to potom mrzí, protože zároveň ztrácíme sami sebe – trošku se tedy politujeme a pak prosíme za odpuštění.

Ve vztahu k Bohu už to tolik nevnímáme. Většinou jsme byli vychováni ve zbožném katolickém prostředí a Pánu Bohu jsme nikdy nevynadali. To je ovšem veliká chyba, protože ve svém srdci výčitky vůči Bohu chovali. Skutečnost, že jsme je nevyslovili, nás skrytě od Boha odvedla a narušila naši důvěru, takže dnes nedokážeme spontánně říci: „Otec mi dal všechno, o nic mě neošidil. Jsem šťastný člověk a nikdy nebudu Bohu nic vyčítat, protože vidím, vím a prožívám, že jsem Bohem milovaný a vyvolený, ať se stane cokoliv! I kdyby mi život všechno vzal, nevezme mi nic!“ Kdo z nás to dokáže říci? Jak je to tedy s naší důvěrou?

Nedokážeme-li důvěřovat tak, jak důvěřoval Ježíš, pak mezi námi a Otcem něco překáží. Z velké části jsou to neuskutečněné rozhovory, tiché domácnosti, které jsme jen tak přešli – jak se to někdy dělává v manželství („však ono se to za týden zase rozchodí a už se k tomu nikdy nevrátíme, viď“). S Pánem Bohem jednáme přesně tak: „Chvíli jsme si netykali, dělal jsem, že není, on dělal, že nejsem – a hotovo!“

Kéž bychom po vzoru starozákonních proroků, žalmistů a velkých lidí církve dokázali říci: „Bože, hrozněs’ mě naštval!“ – či ještě ostřeji vyjádřit svůj odpor a nespokojenost, protože jsme se domnívali, že to byl on, kdo na nás vložil těžké břemeno a nezastal se nás, když jsme ho potřebovali! Že to on nám dal takového tátu, takovou mámu nebo takového faráře. On to byl, kdo mi dal povahu, s níž neumím žít, a já klesl tak, že mě to bude celý život mrzet. To všechno je třeba Bohu říci, vyplavit emoce. Nebojme se toho. Bůh ví, že ho hledáme a skutečně toužíme milovat. Jenže právě to nevyslovené mezi námi a jím lásce brání.

Má-li Pán zcela uzdravit všechnu bolest, musíme ji vyslovit. Nejtěžší je to s vlastními zraněnými emocemi. Nadáváme-li na druhé, jasně si uvědomujeme, že hřešíme. Zlobíme-li se na Boha, trvá nám to déle, ale nakonec přijdeme na to, že by se to nemělo a příležitostně to vyznáme. Jsme-li však agresivní vůči sobě, dokážeme tak žít po celé desítky let a vůbec se z toho nevyznáváme. Domníváme se totiž, že je to normální: „Jsem vinen, za všechno můžu já. Sám jsem si zbabral život, nedá se nic dělat.“

Pokud jsme si něco s manželkou nebo s bratrem vyříkali, museli jsme vyznat svůj díl viny. Ale někteří z nás mají tendenci brát na sebe vinu celou – včetně toho, co neudělali, ještě dříve než se s nimi setkáme. Prohlašují před Bohem, že jsou ti největší hříšníci na světě – jen aby byl klid a oni dosáhli svého.

Tak to ale nejde. Člověk má velikou důstojnost Božího syna vyváženou hodnotou Ježíšovy krve a Bůh těžko snáší, když někdo šlape po lidské důstojnosti, zvláště, jsme-li to my sami. Odvádí nás to od něho a sami se tak uzavíráme před dotekem jeho lásky. Měli bychom tedy vyplavit ze svého nitra všechno zklamání, agresi a odsuzování vzhledem k sobě samým. Nejednou chybně chápeme doporučení apoštola Jana soudit sami sebe tak, že se celý život ponižujeme. Jenže soudit sebe znamená nechat na sobě spočinout Boží pohled, stát v pravdě. Jsem Boží dítě, člověk vykoupený Boží láskou a krví Ježíše Krista – a jsem také hříšník. Obě rozporuplné zkušenosti žiji v tomto pozemském těle až do okamžiku, kdy skončím v Otcově náruči.

Negativní emoce nás vnitřně spoutávají, proto je třeba oddělit se od nich, což je velmi bolestné. Máme pocit, že jsme se svými emocemi srostlí. Nemůžeme je však ztotožňovat s podstatou své bytosti. Citovou bolest od sebe musíme oddělit jako prožitek, který potřebuje Boží uzdravení. Další krok znamená vyslovit bolestnou zkušenost – nejlépe před druhým člověkem – ve svátosti pokání nebo v modlitbě. Zapomínáme na to, že skrze zraněné emoce, které s námi rostli už od matčina lůna, nás Boží nepřítel vnitřně spoutával v naší důvěře vůči Otci a v naší schopnosti lásky a pravé dětské mentality, v níž bychom dokázali rozběhnout se Otci do náruče, důvěřovat proti veškeré naději, vyznávat velikost jeho lásky, ačkoliv jí necítíme. Byli jsme spoutáni nedostatkem lásky, nemilovaností, odmítáním, ponižováním. Tudy přichází zlo do našeho života a snaží se nás ochromit. Boží nepřítel usiluje o naši smrt a pokud přece jen žijeme, chce, abychom žili jen na půl, podvázáni. Chce ochromit naše útroby, srdce, duši, mysl, city a schopnost lásky – a velice se mu to daří.

Ale je tu Boží Syn, který přišel, abychom měli život a měli jej v hojnosti, a volá nás k životu ve jménu Otce. Otec je ten, kdo nám dal život a trpí, jestliže nežijeme naplno to, k čemu jsme povoláni. Prosme ho proto za rozvázání svých zraněných emocí.

Ochromují nás falešné představy o Bohu, špatné vztahy, strach, i ublížení ze strany druhých lidí – často žijeme celá léta jakoby pod příkrovem. Někdo to popisuje tak, že jakmile se má nad Božím slovem zamyslet, je úplně někde jinde – slepota temnota, hlouposti… Někdo není schopen citů vůči Bohu, není schopen nasadit se v díle Božím, připustit velice osobní rozměr Otcovy lásky k nám. Drží si Boha i lidi daleko od těla. Toto jsou znamení našich vnitřních pout, z nichž potřebujeme být Boží mocí rozvázáni k plné svobodě Božích dětí. Potom teprve dokážeme skutečně odpustit a přijmout odpuštění – ve vztahu k lidem, Bohu i k sobě.

Bůh nás učí žít s realitou, která je v životě každého z nás nějak ohraničena. Všichni jsme měli otce – takového a ne jiného, a ani maminku jsme si nevybírali. Bylo tu konkrétní prostředí, do nějž jsme se narodili. Všichni jsme byli také nějak uvedeni do zkušenosti s Bohem. Všichni jsme limitováni svými vlastními hříchy i hříchy druhých, schopnostmi a dary. Jedním z velkých životních pokušení je stále se bouřit proti těmto limitům, někdy otevřeně, jindy skrytě. Otec nás skrze Ježíše povolává k tomu, abychom se naučili v této ohraničené realitě šťastně žít jako ti, kdo si štěstí nemusí získávat a doplňovat různými vnějšími skutečnostmi, ale žijí je právě s vědomím Otcova vyvolení v každodenním setkávání a prožívání synovské důstojnosti. Ke schopnosti žít s realitou omezeného života vede dlouhá postupná cesta, na níž zrajeme. Nic nelze přeskočit. Procházíme obdobím mládí, kdy si myslíme, že zdoláme svět a utržíme od něj první rány. Pak přichází období ranné dospělosti, kdy si myslíme, že vše zvládneme vlastní silou – období rozčarování a velkých osobních krizí. Konečně dospíváme do období, kdy nás Bůh s životní realitou smiřuje. Říkám to záměrně, protože tohoto smíření nejsme sami ze sebe schopni. Otec nás smiřuje skrze Ježíše Krista se skutečností vlastního omezení. My přispíváme souhlasem užívat pravou svobodu a střežíme ji, aby to byla svoboda Ježíše Krista. Snažíme se stát v pravdě, ať je jakákoliv.

V životě každého z nás přijde moment, kdy budeme Boha prosit o světlo, i kdyby to sebevíc bolelo a realita byla sebežalostnější. Pochopíme totiž, že jen tak jsme schopni přijmout až do konce též Boží vysvobození a milost k životu. Na cestě učení se žít s realitou se učíme také rozhodovat, přiznávat si své city a zacházet s nimi. Není to snadné. Pro starší generaci je vůbec těžké cit vyjevit, natož přijmout jako každodenní součást duchovní hygieny, stavět se proti falešným představám a nutkavým myšlenkám či pokušením, kterými se nás Boží nepřítel stále snaží uvrhnout zpět do temnot, v nichž jsme se ocitali.

Tam, kde jsme byli vysvobozeni a rozvázáni, je třeba častokrát v životě obnovovat své zasvěcení Kristu a zříkat se toho, co pro nás někdy v životě bylo příliš lákavé nebo nás naopak extrémně spoutalo, a tak volit svobodu. Je třeba vnitřně se stavět proti všem slovům smrti slovy života – odmítat slova, jimiž se nás mnozí snaží znovu vehnat do úzkosti, nenávisti, agrese, deprese nebo ochromení. Jediným způsobem je přijmout životní styl Ježíše Krista, v němž se necháváme zranit i uzdravit, ale nedopustíme, aby nás cokoli uzavřelo. Je lépe být zranitelný a zraňovaný než uzavřený a necitelný. Je třeba vědomě budovat vztah duchovního synovství – vůči Bohu Otci i vůči duchovním otcům, které nám Bůh do života pošle, a nechat se vést ke skutečné zralosti, kterou nám Bůh dává v osobním vztahu ke Kristu. Naznačili jsme to v evangeliu, v němž Ježíš hned po důvěrném svěření učedníkům: „Všechno je mi dáno od mého Otce“ říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi.“ To jsme my!

„A já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne.“

Výkladů, co je to jho, je mnoho. Chtěl bych říci, že Ježíšova jha se sice na jedné straně bojíme, ale ono netlačí ani netíží. Je jím Ježíšova synovská identita v lidském těle. Toto je naše jho: jsme děti, synové. Jsme však pouze děti, což je veliká věc. Učme se jít Ježíšovou cestou synovství. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. A naleznete odpočinutí svým duším.“ Neexistuje jiná cesta k lidské zralosti, než tato Ježíšova.

2. část textu »

  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2017
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump
Katolická charismatická konference 2017